Založení oddílu

Počátky neorganizované atletiky v Jičíně jsou spjaty s obdobím prvních tělocvičných jednot Sokol dle vzoru Tyršova a Fügnerova Sokola Pražského.Jičínská náleží k nejstarším, založeným roku 1862. Avšak ještě dříve než c.a k. rakouské úřady TJ Sokol v Jičíně povolily, cvičilo se na zahradě hostince „V lázních“. Tuto první jičínskou tělocvičnu pod širým nebem zřídili předchůdci Sokola Fr. Steinfeld, Em.Rost a Fr.Kopecký v roce 1860 a bylo v ní vyhrazeno „místo pro skok daleký a prostocviky“. Hostinec „V lázních“ stával na místě dnešních garáží při křižovatce ulic Husovy a Lošťákovy. Tyršův statistický přehled jednot sokolských pro rok 1865 a 1866 uvádí skok vysoký a daleký jako součást cvičení jičínského Sokola. Ten v roce 1872 uspořádal výlet do Jičíněvsi spojený s vystoupením, kde kromě jiného proběhly soutěže v běhu. Toto jsou prvé stopy atletických aktivit v Jičíně. Atletika jako základní odvětví moderního sportu pronikla do našeho města až na přelomu století. Její prvé krůčky jsou spojeny s S.K.Jičín věnujícím se od svého založení roku 1898 kopané. V tomto mužstvu působil „skvělý atlet Burda“, který roku 1913 vytvořil český rekord na 110 metrů překážek časem 17,4 vt. Roku 1913 uspořádal S.K. Jičín „prvé athletické národní závody“, při nichž dosáhl Šustera z S.K.Slávia ve vrhu koulí výkonu 12,35 metru, lepšího stávajícího českého rekordu. Tato událost dala impuls ke vstupu jičínských atletů do ČAAU, kde na valné hromadě roku 1914 je mezi jejími 24 oddíly uveden také SK Jičín. Jmenovaný Zd.Burda měl v Jičíně předchůdce v osobě vrhače Fr.Klubala, v roce 1908 držitele českého rekordu v hodu oštěpem volným stylem 50,91 metru. Tyto borce závodící v dresu pražské Slávie lze označit za zakladatele závodní atletiky v Jičíně. Komentář k závodům roku 1914 mj.uvádí „…atletika se v Jičíně vůčihledně zvedá, je zde výborný materiál i obecenstvo se začíná o tento krásný, klasický sport zajímat….“ V té době zde vyrůstá Alois Linka, budoucí závodník Slávie a Sparty, sprinterský rekordman, který jako prvý Čech zaběhl 100 metrů za 10,9 (1923) a jako první jičínský rodák reprezentoval ČSR na OH v Paříži 1924.

Meziválečné období

V poválečném období dochází k částečné stagnaci.V roce 1921 se konají „Všesportovní dny S.K.Jičín“ za účasti Čechoameričana prof. J.A.Pipala, proslulého organizátora poválečné atletiky. Přesto se atletice věnují pouze jednotlivci bez soustavné přípravy. Traduje se zpráva ze Sportovních dnů roku 1921 ve Dvoře Králové, kde jičínská přebornice (snad A.Kantorová) porazila silnou mezinárodní konkurenci v závodě na 100 yardů a zvítězila před přebornicí republiky Mejzlíkovou. Na zájem jednotlivců navázalo v následujících letech několik studentských kroužků podněcovaných příkladem vysokoškoláků vracejících se do Jičína na prázdniny, které postupně splynuly v lehkoatletický odbor S.K.Jičín, rozvíjející svoji činnost výrazněji v letech 1923 – 1926. Sportovalo se na drnovitém hřišti na kopanou pod Čeřovkou s neupraveným povrchem, bez stabilně vyznačených drah, bez technického vybavení, ve skutečně amatérských podmínkách. S lehkou atletikou se jičínský S.K. rozloučil v roce 1931, když vznikl z jeho odborů zimních sportů samostatný Zimní klub Jičín. Nutno podotknout, že jeho členové, kteří tvořili do té doby jádro atletiky v Jičíně, věnovali se jí nadále v Zimním klubu.Byli mezi nimi nejen lyžaři jako např. Fr.Hlaváč, ale i ostatní sportovci, z nichž je na místě uvést alespoň Dr.Jar.Hlaváčka, jako jednoho z průkopníků jičínského hokeje. Jedinými „pravými“ atlety tohoto období byli bratři Coufalovi, startující kromě S.K. také za jičínský TJ Orel.

V jičínském Sokole na svůj rozvoj atletika stále čekala. Ojedinělými projevy byly pouze některé disciplíny v tzv. obecných závodech. Ale už to že mnoho žáků a dorostenců „přičichlo“ k „tělocviku prostnému“ (dle sokolského názvosloví) dávalo tušit její budoucí rozvoj. Ještě v roce 1937, kdy Sokol Jičín oslavoval 75 let trvání napsal náčelník Miroslav Pech :“Jen tělocvik prostný – lehká atletika, jest v naší jednotě Popelkou, neboť na cvičebním dvoře, poslední přestavbou značně zmenšeném, se nedá mimo skoky nic jiného cvičit.“

Blýskání na lepší atletické časy přišlo již v témže roce, kdy byla zahájena stavba letního sokolského cvičiště.Došlo k ní v prostoru bývalé cihelny mezi Urnovým hájem a ulicí Na Toblce, v sousedství městského smetiště a lučního „plajchu“ – bělidla u Cidliny, na pozemku o výměře 1 hektar 42 ary 27 metrů čtverečných. Díky nadšenému pracovnímu úsilí bratří a sester se podařilo velmi rychle vybudovat přírodní amfiteátr s centrální plochou pro cvičence, použitelné pro českou házenou a odbíjenou, na jejímž obvodě byla vytyčena prvá stabilní běžecká dráha o délce 165 metrů se škvárovým povrchem. Podél plotu při Holínském potoce na nejdelší straně cvičiště byla vybudována na tehdejší dobu velice kvalitní škvárová stometrová čtyřdráha zakončená velkým dálkařským doskočištěm, zatímco výška se skákala v západním oblouku oválu, řečeném „kolotoč“. Pro svoji výhodnou polohu se stalo cvičiště v brzké době sportovním střediskem města. Na „Matějáku“ se pravidelně , kromě sokolských cvičení, konala utkání házenkářů a volejbalistů a svoji cestu k pravidelnému sportování našli i mladí atleti, především z řad sokolských dorostenců – středoškoláků, vedených k atletické všestrannosti osvíceným tělocvikářem Lepařova reálného gymnasia Fr.Kříhou, zakladatelem mezitřídních a meziústavních utkání a organizátorem středoškolských her. Tito mladí nadšenci začali studovat i sporou atletickou literaturu a její návody pak aplikovali v mnohdy svérázných tréninkových metodách a prvých závodnických pokusech. Leccos se však nechalo okoukat od zkušenějších, kteří již poznali soustavný atletický trénink. Vzory nastupující generace se tak stali sprinteři a dálkaři Ada „Ohl“, Standa Kopecký a neporazitelný Bohouš Singer, vytrvalci Zdeněk Odvárko, Slávek Kalkus, Luboš Mrklas a Joska Pánek spolu s vrhači Zdeňkem Říhou, Pepou Kůtkem a Vlastou Procházkou s talentem i pro desetiboj. Probíhaly i prvé pokusy v atraktivním skoku o tyči ve svérázném podání Zdeňka Brunclíka, Oldy Havlíka a Josky Vavřiny z Kopidlna. Z výše jmenovaných spolu s dorostenci Emanem Bosákem, A.Samkem, St.Vondrou, J.Fifkou, J.Kutnarem, a A.Šemberou byl v roce 1939 ustaven lehkoatletický oddíl Sokola Jičín, zastoupený v náčelnictvu Fr.Rejhou a vedený Fr.Hlaváčem a Ing.Vl.Inwaldem.

Válečné období

Svoji premiéru si družstvo odbylo na vlastní dráze 7.7.1940 v utkání se Sokolem Lysá n.L. a 1.9. s proslulým Sokolem Mladá Boleslav. I když se jednalo o soupeře nad síly jičínských byla to výborná propagace atletiky před početným publikem, které od tohoto okamžiku přicházelo pravidelně povzbuzovat jičínské borce. Ti v tomto roce obsadili většinu prvních míst v župních přeborech v Jičíně 8.9. a jako reprezentanti župy Čížkovy zvítězili v trojutkání se župou Denisovou a Krkonošskou v Hořicích 29.9. Jičínští atleti uspořádali doma sedm a mimo Jičín startovali na patnácti utkáních.

Slibný rozvoj atletiky byl přerušen násilným rozpuštěním Sokola nacisty v roce 1941. Po vzájemné dohodě se atleti vrátili do S.K. pod Čeřovku , kde s atletikou začínali před 1.světovou válkou. Ve formálně obnoveném atletickém odboru S.K. 13.8.1941 setrvali a pokoušeli se pokračovat ve své činnosti během „protektorátu“. Kromě několika jarních utkání na dosud technicky způsobilém Matějáku, kdy výsledky musel Zdeněk Říha hlásit česky i německy, sportovní život na sokolském cvičišti utichl. Sokolské cvičiště bylo pak na dlouhé čtyři roky uzavřeno a přeměněno na cvičiště Wehrmachtu.

Atleti však nerezignovali. Prakticky ve stejném složení jako v Sokole, posíleni ještě o skvělého vytrvalce Frantu Vojtěcha, jemuž sekundovali Olda Malý, „Brko“ Kocourek, Ruda Bláha a Franta Klusáček se Zdeňkem Hanušem, dále o sprintera Karla Holého a výborného výškaře Libora Hanuše. Potvrzovali výbornou úroveň jičínské atletiky na závodech v blízkém okolí – v N.Pace, v Semilech, v Turnově či Mladé Boleslavi.Pořádat závody na hřišti SK pod Čeřovkou bylo velice obtížné. Přesto se konaly, např. podvečerní utkání Jičín – Semily přilákalo na improvizované sportoviště, bez jakéhokoliv technického zabezpečení, velký počet diváků, což komplikovalo průběh některých disciplín. Atleti však na nelehké podmínky pro své soutěže byly v této době zvyklí.

Po uzavření vysokých škol a nasazení některých ročníků středních škol do válečné výroby došlo v oddíle k výraznému oslabení a někteří borci přestoupili do SK Nová Paka. V roce 1944 byly na novém povrchu hřiště SK uspořádány okresní přebory mládeže, pořádané organizací Kuratorium, považovanou za kolaborantskou.Družstvo dorostu vedl v té době JUC. Miroslav Hackel, pro něhož byla organizace závodního družstva rouškou zastírající jeho odbojovou činnost. Po vysvětlení situace družstvo ve složení Hasan Bosák, Dráža Mejznar, Fr.Vicena, M.Matějů, V.Kopecký, A.Pižl, Vl.Šádek, M.Kodydek aj.Rodovský k utkání nastoupilo a vyhrálo většinou soutěží. Hasan poté dokázal zvítězit i ve finálovém závodě na Strahově. M.Hackel byl po osvobození vyznamenán. Na červeném písku hřiště pod Čeřovkou se uskutečnily také prvé dva ročníky Velké ceny Jičína v hodu diskem (1943,1944), přidělené oddílu ústředím ČAAU. V době zákazu utkání družstev měli tak možnost jičínští příznivci atletiky vidět souboje našich nejlepších diskobolů válečného a poválečného období – Knotka, Mudru, Sedláčka, Kypty, Vrábela, Bosáka, Kormutha, Čiháka a Merty. Oddíl v tomto nelehkém období vedli Zdeněk „Děda“ Říha, Fr.Hlaváč a Mir.Hackel. Poválečné dny obnovy škod způsobených okupanty vedly i k obnovení cvičiště. Po nutných terénních úpravách se podařilo prodloužit běžecký ovál na délku 200 metrů a znovu zprovoznit sportoviště.

Poválečné období

Prvá atletická sezóna v osvobozené ČSR byla zahájena opět pod sokolskou vlajkou v máji výjezdem na valníku taženém traktorem na veřejné závody do N.Paky. Předsedou oddílu byl zvolen profesor Otto Vaňouček, doktor filosofie, bývalý český rekordman v hodu diskem. Náčelníkem oddílu se stal E.Bosák a jednatelkou Dagmar Volfová. V mužském družstvu se objevují jména opor z let válečných – Boh.Singer (1941: 100 m 11,1 a dálka 651), Vlasta Procházka a Josef Kůtek. Na vrchol své výkonnosti stoupal vytrvalec Franta Vojtěch, jeden z předních maratónců (4. Na Masarykově maratónu Lány – Praha a Mezinárodním maratónu v Košicích). Mezi dospěle se tlačí starší a mladší dorostenci, kteří vytvářejí silné družstvo, nosící léta černé tričko s bílým „J“ na prsou a bílé trenýrky. Brzy si získali respekt soupeřů z okolí Paky, Hořic, Bydžova, Lomnice, Semil, Jilemnice i Turnova. Vrcholem bylo utkání se Sokolem Mladá Boleslav. Tomuto utkání předcházela generálka povrchu dráhy. Luboš Mrklas, rolník z Kbelnice s koňským potahem dráhu nejprve zoral, zvláčel a po pohození jemnou škvárou zaválcoval. V nedělním dopoledni shlédly naplněné ochozy ukázkové výkony boleslavských borců. Z jičínských potvrdil svůj růst, po čs.rekordu st.dorostu 45,12 metrů v předchozím roce diskobol Vladislav Bosák – Hasan, i s nářadím dospělých a v záři stejného roku v Semilech čs. Rekordem st.dorostu v hodu náčiním dvoukilovým výkonem 40,32 m. Trvalý vzestup výkonnosti jej dovedl později až do reprezentačního družstva ČSR a ve své oblíbené disciplíně závodil neuvěřitelných pětačtyřicet sezón.

Vedle bratrů Bosákových vyrůstala další početná skupina dorostenců. Karel Hlaváč běžec na 1000 m, Josef Frýba vrhač a výškař, vytrvalec Jindra Kykal, vrhač Josef Vaněk, dálkař a sprintér Jaroslav Končinský, výškař Děpold Vrba, vrhač Vladimír Boháček, sprintér Václav Hynek, sprintéři a dálkaři Ladislav Bittner a Franta Kynčl, oštěpaři Jirka Všetečka a Josef Růžička, vrhači Vojta Vachek a Jiří Sasínek, tyčkař Franta Kučera,, běžci Květa Jech a Slávek Hejduk a další, s jejichž jmény se později setkáváme na předních místech tabulek. Například Josef Vaněk se stal v roce 1947 přeborníkem st.dorostu v disku, Končinský v roce 1951 byl nejlepším dálkařem se 700 cm, Slávek Hejduk se stal přeborníkem juniorů na 3000 m v roce 1958, či Zdeněk Novotný – Bambiťák přeborník republiky dorostu v disku v roce 1956.Mimořádným talentem byl Václav Martínek z Rožďalovic, studující v Jičíně obchodní školu. V letech 1947 až 1950 byl nejlepším českým dorostencem ve výšce a dálce výkony 180 cm resp. 655 cm. Později jako člen pražské Dukly a reprezentant ČSR získal opakovaně titul mistra republiky v dálce a zlepšoval český rekord až na 751 cm v roce 1956 a byl 6. Na MEA v Bernu 1954. Všichni tito „začátečníci byli již v roce 1946 na 7.místě hodnocení dorosteneckých celků v rámci ČAAU.

Vzestupný trend sokolské atletiky měl samozřejmě i svůj ženský proud. Jmenovat je třeba především výbornou sprinterku a dálkařku své doby Libuši Mejznarovou a adeptku vrhačských disciplín Bobinu Jůzkovou. Na nově vzkříšeném Matějáku se k nim přidaly mladší spolužačky Dagmar Volfová, sestry Věra a Blanka Větrovské, Jarmila Valášková a občas i sestry Jaré. Toto minidružstvo se svojí universálností brzy stalo zdatným soupeřem okolním družstvům. Vedoucí úlohu díky svému talentu brzy převzala Dáda Volfová, pozdější manželka E.Bosáka. Z přirozeného nadání pro sprint a dálku našla své disciplíny v hodu oštěpem a překážkovém běhu, v nichž vynikla jako studentka tělovýchovy na vysoké škole. Po přesídlení do Prahy její výkonnost kulminovala až k zisku titulu mistryně ČSR v překážkách a 1952 i v pětiboji, v reprezentaci házela oštěpem s Danou Zátopkovou a běhala ve štafetách, na 4×200 metrů se stala spoludržitelkou českého rekordu.

Za touto skupinou se začala formovat druhá vlna vyvolaná náborem na školách i po vesnicích v okolí, kam skupina demonstrátorů vybavená atletickým nádobíčkem vyjížděla kolmo. A tak se na dráze Matějáku objevily sprinterka a vícebojařka Zdena Hynková – Boháčková, vrhačka Věra Čapková, Olga Bryscejnová – Ledabylová někdejší žákovská rekordmanka v disku, Mirka Kučerová – Kmínková, Miluše Rychnová – Palasová, Miluše Dvořáková – Raslová, Dana Nepimachová – Kinčlová, Miluše Luňáková – Chlumská, Helena Filipová, Marie Kocourková – Vachková, sestry Zajíčkovy a sestry Bartákovy. Brzy se pod vedením Vaška Bobáčka a podle rad Dády Bosákové pilným tréninkem vypracovaly v silný kolektiv, hájící se staršími kolegyněmi jičínské barvy ještě v padesátých letech.

Na Sokoláku vznikl v tomto období účinný systém přípravy. Trénovalo se každý den ve skupinách příbuzných disciplín se snahou o všestrannou atletickou přípravu, kdy zkušenější byly příkladem mladším a začínajícím. Denně se prakticky procházely vybrané disciplíny, demonstrovala se technika, posilovalo se „přírodním způsobem“, zkoušely se nové tréninkové metody. Po tréninku následoval oblíbený pasák nebo „šrum“, hrající se na témže hřišti dodnes.Nakonec vyklusání naboso podél Olšinek na Javůrkově louce. V horkých letních podvečerech se často celý běžecký trénink odbýval na dlouhé rovince pěšinky, na podzim po otavách se zde hrál velký fotbal a v roce 1949 se zde sehrávalo atletické ragbyové družstvo před prestižním kláním s jičínskou posádkou, hrající o armádní přebor. Novinky v tréninku i organizování oddílové činnosti z Prahy importoval E.Bosák jako posluchač tělesné výchovy a sportu na pražském vysokém učení Karlově a demonstrátor atletiky u doc. Kněnického, kde později i vyučoval. Na krátké období v roce 1949 převzal od ing.Moce vedení oddílu. Po absolvování VŠ ovlivňoval i nadále po dlouhá léta chod jičínské atletiky z titulu delegáta v Evropské komisi IAAF a v letech 1968 – 1970 člena Rady IAAF – Mezinárodní atletické federace. Ve funkci předsedy ÚV ČSTV podporoval výstavbu jičínské sportovní haly a jako vysokoškolský profesor tělesné výchovy FTVS v Praze zpracoval odborně mimo jiné dosažitelné prameny k dějinám atletiky v našem regionu, ze kterých je zde čerpáno.

Nelze zapomenou na jednu významnou událost poválečného období – vznik tradice Mikulášského běhu na Bradech. Pětice zakladatelů – bratři Eman a Hasan Bosákovi, Dáda Volfová – Bosáková, Tonda Samek a Jarda Dexla – Sládek, inspirováni příkladem „Velké Kunratické“ uvedli v život oddílový lesní běh na Bradech, jako svéráznou relexaci na ukončení závodní sezóny a zároveň signálem k zahájení přípravy na sezónu novou.

Při premiéře 8.12.1946 odstartovalo z temene Brad 19 borců, z toho 3 ženy. Premiérovým vítězem se stal semilský J.Fidler a závod atletického oddílu vyhrál jeho tehdejší vedoucí ing.Josef Moc. A tak vznikla tradice, která má za sebou již více jak 50 pokračovaní bez jediného přerušení. MB předběhl v mnoha ohledech svoji dobu. Na jeho startu se objevuje každoročně věkově a výkonnostně neomezená směsice běžců, pro něž se stala první prosincová neděle tradičním běžeckým setkáním.

Závod získal postupně všesportovní charakter, daleko přesáhl okruh jičínských sportovních aktivit a těší se trvalé oblibě, o čemž svědčí historické údaje pečlivě vedené kronikářem běhu Karlem Hlaváčem. V průběhu let zde běžela řada našich reprezentantů – např. V.Hec, P.Havel, V.Chudomel, J.Sýkora, L.Pokorný ml. a řada dalších. Pokud by jičínský atletický oddíl dal atletickému hnutí pouze „Mikulášský běh“ nebylo by to jistě málo. Toto dědictví je o to hodnotnější, jelikož je nadále životaschopné a v roce 2000 se dočkalo 55.výročí.

Další významnou postavou v jičínské atletice byl ing.Josef Moc, specialista na stavbu silnic, kterého služební povinnosti zavály na jičínský referát dopravy. Jako atlet VŠ Praha běhal výborně 3000 m, ale vynikl především jako výtečný basketbalista – olympionik. Za války stanul v čele ČAAU a ve funkci byl potvrzen i po osvobození.Atletice v Jičíně pomáhal jak mohl, jako rádce v tréninku, rozhodčí, organizátor a konečně jako předseda oddílu. Pomník si ovšem zbudoval především projektem přestavby Matějáku pro župní slet v červnu 1948. Ing.Moc provedl nové zaměření a zprostředkoval silniční stroje pro rozsáhlé terénní úpravy. Byly zbourány staré objekty a vybudována nová budova se šatnami, umývárnami a WC a prostorné skladiště. Stavitel V.Frýba zdarma dodal potřebné obrubníky pro nově vytyčený ovál dráhy dlouhé 225 metrů, spojený s původní 100 m rovinkou v celek, umožňující běhat 200 metrů pouze s jednou zatáčkou – unikát jinde nevídaný. Byla vyhloubena nová doskočiště, odděleně pro výšku, tyč i dálku a vytyčeny vrhačské sektory. Na jaře 1948 bylo dokončeno osazení obrubníků a pod vedením ing.Moce položily jednotlivé vrstvy povrchu dráhy. A tak nový Matěják vstoupil župním sletem 6.6.1948 do své nové epochy.

Pro jičínské atlety znamenal nový stadiónek základnu, ze které vyšly v následujících letech další generace atletů a atletek. Matějkovo cvičiště nadále žilo čilým atletickým životem. Se souhlasem výboru TJ byly objekty na stadióně předány atletům do užívání a správy. Zájmy oddílu zastupoval ve výboru Sokola úspěšně Jaroslav Luňák. Jednačtyřicet registrovaných atletů obsadilo v tabulkovém hodnocení 22. Místo a dorostenci skončili dokonce na místě osmém. Na výroční schůzi oddílu 11.12.1948 byl zvolen nový výbor oddílu ve složení – vedoucí ing.Moc, zástupci vedoucího J.Luňák a E.Bosák, jednatel V.Boháček, pokladník J.Frýba, hospodář J.Vaněk, samospráva dorostu Štrauch, Bittner, Ptáčník, kronikář J.Sládek, vedoucí rozhodčích J.Luňák, zdravotník MUC A.Samek, správce náčiní J.Thoř a matrika V.Bosák. Tento tým s občasnými obměnami funkcí vedl oddíl v následujících čtyřech úspěšných letech.

V roce 1949 se atleti zúčastnili 68 akcí, doma uspořádali 30 závodů od pohárových utkání družstev přes pravidelné závody v plnění Tyršova odznaku zdatnosti pro školy a veřejnost až po dva vrcholy sezóny. Prvým se stal nesporně 24 dubna IV.ročník poválečného Běhu Lipami, pořádaný v tomto roce jak Mistrovství ČSR v přespolním běhu. Trať na okruhu Lipové stromořadí – Zebín – Želvák – Žabínek – plovárna Jarošov – Lípy se běžel dvakrát s celkovou délkou cca 12 kilometrů. Účast Emila Zátopka, olympijského vítěze z Londýna přilákala podél trati neuvěřitelných 10 000 diváků, aby ho v cíli uvítalo jako vítěze po vzrušujícím stíhacím závodě ve druhém kole, kdy dotahoval ztrátu více než 1000 metrů, způsobenou zablouděním na dobře vyznačené trati. Druhým vrcholem byl pak V.ročník Velké ceny Jičína v hodu diskem se startem armádního reprezentačního družstva ATK v rámcových závodech před očima pětiset diváků. Dobré výkony a organizace přiváděly do ochozů obecenstvo zcela pravidelně. I na oddílové závody na ukončení sezóny 23.října přišlo 150 diváků.

50. léta

V roce 1950 byli atleti stejně aktivní ve všech registrovaných kategoriích se ziskem 7 dorosteneckých a 4 dospělých titulů v krajském přeboru jednotlivců i dobrými výsledky v soutěžích družstev. Vrcholem sezóny se stala VI.Velká cena v disku za účasti finských reprezentantů a našich nejlepších v čele s D.Zátopkovou. Propagace atletiky v tom nejlepším podání přilákala na stadión 1500 diváků, což je dosud nepřekonaný a zřejmě nepřekonatelný návštěvnický rekord na atletice v našem městě.

Druhou mimořádnou událostí sezóny se stal start Dády Volfové a Vladislava Bosáka v reprezentačním družstvu ČSR v prvním mezistátním utkání se SSSR 29. – 30.10. v Praze na Strahově. Mezi barierami odklizeného sněhu a koksáky na zahřátí zkřehlých rukou obsadila Dáda v oštěpu výkonem 38,89 m čtvrté místo a Hasan byl v disku třetí, když ho poslal na metu 44,23 m.

Následující rok 1951 však znamená počátek odlivu v dosud silně se rozvíjejícím sportovním odvětví. Se strukturálními změnami v organizaci tělovýchovy přechází atleti do TJ Sokol Agrostroj Jičín. Ve vedení oddílu zůstává jako předseda Josef Frýba s mladšími spolupracovníky z bývalé dorostenecké samosprávy a společně vedou teď již mládežnický oddíl. Dorostenci se úspěšně prezentovali na celostátním finále Sportovních her mládeže v Gottwaldově-Zlíně, když Končinský byl 3. v dálce, Sasínek 5. v oštěpu a Frýba 6. v disku. Na jičínském stadionku proběhlo 22 akcí, mimo jiné VII.Velká cena v disku, 28.10. meeting s překonáním sedmi krajských rekordů a 25.11. za slunečného počasí pokus o čs.rekord ve dvouhodinovce Jana Štrupa z Turnova, přes minimální délku oválu téměř úspěšný. Do historie oddílu se zapsal i první zimní meeting 28.12. se soutěží v kouli a ve výšce. V letech 1945 – 1951 startovali závodníci oddílu na více jak 230 podnicích, z nichž asi polovina proběhla v Jičíně. Velkou zásluhu na tom měl sbor rozhodčích, z nichž většina pomáhala s organizací závodů již před válkou. Od dob Zimního klubu v nepřesném chronologickém pořadí – K.Šrámek sen., řed.J.Kubín, Zd.Mazáček, Fr.Hlaváč, MUDr.Moran, ing.M.Dousek, ing.Vl.Inwald, prof.F.Kříha, prof. J.Louda, prof.J.Kropáček, prof.J.Kvapil, Fr.Rejha, J.Luňák, Jan Vecko, J.Kaplan, JUDr.J.Dvořák, JUDr.V.Hrabě, prof.V.Tourek, A.Řezníček, JUDr.Čech, J.Thoř. – vždy obětaví služebnící jičínského sportu, zasluhující úctu nás všech. Jan Vecko s kvalifikací mezinárodního rozhodčího po dlouhá léta vykonával funkci vedoucího sboru rozhodčích v okrese a organizoval jejich pravidelná školení. V průběhu změn v jičínském sportu zejména po vytvoření TJ Slávia a Spartak aktivita oddílu klesala, až byl dokonce „dán do klidu“.Po odchodu některých vedoucích oddílu z Jičína na nová působiště se totiž nepodařilo udržet úroveň a šíři práce na úrovni let 1945 – 1950. Od roku 1952 atletický život stagnuje, živen jen aktivitou jednotlivců s malou nadějí na brzké vzkříšení. Trénuje a závodí se však dál a objevují se nové naděje pro budoucnost – Zd.Novotný, Vl.Stránský, Jirka Mazáček, Míla Šebík, Jarda Jandura, Jan Janďourek, Jarka Malý, Jirka Fiala. Na gymnáziu podporuje atletiku prof.Tourek, na průmyslovce Olda Soldán, v Agrostroji pak Franta Kynčl, Jarda Luňák, Karel Hlaváč a Vojta Vachek. Torzo závodního družstva a nadějný dorost přijímá nabídku k přestupu do sousední Lomnice, kde na novém stadiónu vznikl nový atletický klub. Kontinuitu atletické činnosti tak udržuje pouze Mikulášský běh a soumrak se začíná snášet i nad Sokolákem.

60. léta

Začal se naplňovat dávný sen jičínské obce o výstavbě městského stadiónu v prostoru mezi tratí a Lipovým stromořadím, jako součást projektu nového sídliště. Termín dokončení byl stanoven na rok 1962 shodou okolností na sté výročí založení tělovýchovné jednoty Sokol v Jičíně. Jako každá stavba v akci „Z“ budovaná z větší části brigádnicky, i tato trpěla nedodržováním termínů a tak se předání protáhlo až do konce šedesátých let. Běžecký šestidráhový ovál a osmidráhová rovinka však dodnes ukazují kvalitní práci svého tvůrce uznávaného odborníka na stavbu škvárových drah Jardy Sibery z Houštky u Staré Boleslavi. Očekávané otevření stadionu bylo impulsem pro znovuvzkříšení atletických aktivit v Jičíně, pod vlajkou nově vzniklé TJ Jičín v roce 1958. Jednotě byly propůjčeny městské barvy modrá a bílá a městský znak, z jejichž kombinace pak vznikl nový atletický dres – bílá tílka s modrým pruhem a světle modré trenýrky, jehož varianty obléká i dnešní závodnická generace. A tak díky skluzu ve výstavbě centrálního stadionu se i Matěják dočkal svého vzkříšení a jičínské atletice sloužil dalších pět let.

V roce 1961 došlo mezi věrnými funkcionáři a závodníky k rozhodnutí, podporovanému výborem TJ Jičín, znovu vytvořit podmínky pro obnovení oddílu v plné šíři a postavit atletiku na úroveň ostatních jičínských sportovních odvětví. Během roku došlo k jednání s hostujícími atlety o jejich návratu, připravovalo se školení nových rozhodčích, zajišťovalo vybavení stadionu novým náčiním a nářadím. Přípravný výbor ve složení Luňák, Kynčl, Hlaváč, Vachek, Boháček, Kotyška a prof.Tourek, připravili na 9.12.1961 „oživovací schůzi oddílu“ v budově průmyslovky na Komenského náměstí, jejíž význam podtrhla i delegace z atletického ústředí Huberta Šuláka, Karla Kněnického a Emana Bosáka. Již 19.12. byla odeslána přihláška družstva mužů do krajské soutěže a hned 1.1.1962 podle slibu ohlásili přestup do nového oddílu „navrátilci“ Hasan Bosák ze Sparty, V.Martínek z Dukly Praha, Zd.Novotný z Dukly Klatovy, Jiří Fiala z N.Paky a z Lomnice pak K.Hlaváč, Fr.Kučera, J.Frýba, J.Mazáček, a J.Malý. Prakticky celý silný tým. V létě přestoupil Vl.Hofman z Jilemnice a mlázovický Ivo John z Hradce Králové. Spolu s domácími J. a P.Jandurovými, J.Janďourkem, J.Kopeckým, J.Končinským, R.Finze, F.Pácalem, J.Havránkom, J.Veselým, J.Javůrkem, M.Šebíkem, Vl.Stránským, J.Drbohlavem, Vl.Jenčkem, J.Jiránkem, M.Václavkem, B.Všetečkou, F.Kynčlem, R.Saurem, J.Zlatníkem a skvělým sprinterem Janem Křižákem na vojně v Jičíně tak vznik základ „Wunderteamu“ sedmdesátých let, který bojoval na špici východočeského přeboru i jednotlivců.

Ženskou složku oddílu zastupovaly J.Bošková, M.Florová, J.Hrabětová, M.Kocourková, M.Kučerová, O.Bryscejnová, B.Lhotáková, M.Dvořáková, J.Pávová, M.Veselá a O.Zikmundová – dorostenky, které vytvořily základ družstva příštích let pod trenérským dohledem Dagmar Bosákové. Podle výročního záznamu měl oddíl 74 členů – 62 mužské složky a 12 ženské složky. Řízením výboru oddílu v roce 1965 byl pověřen Karel Hlaváč. V této době je družstvo posíleno o J.Viplera aj. Veisshautela a z domácí líhně J.Haspru, J.Kubíčka, bratry Banýry, J.Těthala, Z.Dlabolu, , dvojčata Bočkova aj.Izák.
Přípravu dívek převzal Václav Těhník, předválečný atlet Sokola Prostějov. Pod jeho dohledem a vedením trénovalo a úspěšně závodilo početné družstvo, které v roce 1967 obsadilo 4.místo ve východočeském přeboru v sestavě D.Bosáková, D.Cimburková, M.Florová, V.Grohová (N.Paka), M.Chocenská, K.Kubánková, R.Muzikantová, H.Soukupová, J.Uhrová, Vl.Zahálková(Praha), O.Zikmundová, B.Brumlichová, I.Bučinová, M.Koudelková, H.Kudláčková, J.Macáková, E.Tauchmanová, M.Zahrádková, Z.Zívrová, O.Ledabylová, M.Mauderová(Prah) a M.Foitová.

V závěrečném pohárovém závodě byly ženy páté a muži posíleni o nadějného mílaře Lubu Pokorného a druhého dorostence Jirku Brzáka ve sprintech a překážkách, potvrdili druhým místem své vysoké ambice. Výbor v roce 1966 a 1967 vedl Arnošt Kareis s místopředsedou ing.Fr.Kučerou, organizačním pracovníkem Fr.Kynčlem, současně vedoucím družstva mužů, zatímco V.Těhník vedl ženy. Na úseku trenérském působili K.Hlaváč, M.Florová, Vl.Jenček, J.Jandura aj.Malý. Jako rozhodčí byli činní O.Soldán, O.Sudek, J.Stránský, J.Thoř, J.Pošvář, J.Bíma, V.Boháček, M.Kodýtek,A.Řezníček, J.Sládek, V.Vachek, J.Všetečka a mnoho dalších z řad závodníků vyškolených J.Veckem. Za zmínku stojí i obnovení Běhu Lipami po osmi letech od startu Zátopka.

Zásadní změnu v činnosti oddílu znamenalo zahájení činnosti na dokončeném stadiónu v Lipách. Na jedné straně lákavá vidina sportování na moderním sportovišti s dobře vybavenými sektory a regulérní běžeckou dráhou, na straně druhé neshody v soužití s ostatními uživateli sportovišť a nejasná pravidle užívání a údržby. Postupem času si všichni uvědomili, jaké výhody skýtal Sokolák, jako čistě atletický stánek. I v současné době lze litovat jeho přeměnu na hřiště pozemního hokeje…

Vzdálenost stadionu od centra se zpočátku odrazila v docházce na tréninky a snížila docházku diváků na závody, které po zrušení systému dvojutkání, už tak ztratily na atraktivitě a přehlednosti.

70. a 80. léta

Navzdory otřesům ve společnosti v nadcházejících letech zůstává činnost oddílu relativně stabilizovaná jen v čele výboru stejného složení se vystřídali postupně M.Kodýtek, Franta Kynčla a Jarda Koch, který si v roce 1970 v hodnocení činnosti oddílu trochu stýská na nedostatek zájmu ze strany starších závodníků o organizační činnost a trenérskou práci. Díky jisté setrvačnosti oddíl celkem úspěšně pokračuje i v letech 1971 a 1972 řízen Václavem Těhníkem, F.Kynčlem a V.Boháčkem. V.Těhník se však stále více musí věnovat zajišťování výstavby Sportovní haly, která díky jeho aktivitě a kontaktům se stavebními a dodavatelskými firmami bude dokončena v termínu v roce 1975. F.Kynčl přechází na post tajemníka TJ Jičín a tak na výroční schůzi oddílu v roce 1972 je zvolen nový výbor, který až do roku 1991 vede Vl.Bosák a vystřídalo se v něm postupně řada odborně i organizačně zdatných odchovanců oddílu – Jaroslav Jandura jako místopředseda, jednatel Petr Vomáčko a Peter Šindelář, Lada Bartoníčková, pokladník Bohouš Šulc a Lubomír Pokorný, vedoucí rozhodčích Karel Skokan, na trenérském úseku Vlasta Jenček, Josef Kužel, Petr Šindelář, Jirka Kazda, Mirek Hnát,Karel Hlaváč a další. Spojenými silami a za přispění výboru TJ se podařilo vybavit stadion moderními doskočišti, skladovými prostory, novými vrhačskými sektory, umělým povrchem na skokanských sektorech, halogenové osvětlení umožňující večerní trénink na těchto sektorech. Byl vyřešen i problém vlastních šaten a dokonce vlastní kanceláře v objektu přiléhajícím ke stadionu.

Závodní družstva prošla na novém stadiónu několikerou obměnou, jak přicházely a končily jednotlivé generace. Výše zmíněné družstvo sedmdesátých let bylo později doplněno o vytrvalce Bohouše Šulce a Jirku Honzáka a hosty z jiných oddílů – Honzu Fajstaura (lyžař reprezentant), Karla Mužíčka (býv. reprezentant v kladivu), doktora Krula (býv.reprezentant překážkář), Jirku Sýkoru (OB, budoucí rekordman vytrvalec), Jirku Ticháčka (OB) Následná generační vlna tvořila spojení mezi bývalo a současnou závodní garniturou M.Starý, J.Drbohlav, P.Šindelář, J.Eršil, J.Kameš, M.Hnát, J.Těthal, V.Cajthaml, J.Kužel, P.Stránský st, P.Stránský ml., J.Šperk, V.Lebeďjuk, , J.Kolář, M.Kouba, T.Nesvadba, J.Myšík, J.Svoboda, Vl.Jenček ml., St.Syřiště, R.Karásek, M.Kudlík, P.Dresler, P.Zelinka, Fr.Másnica a další. Družstva vedená M.Hnátem, MUDr.Stránským, J.Jandurou, J,Kuželem, či L.Pokorným si v tomto období udržovala umístění ve středu východočeského přeboru. V roce 1987 sestoupil tým do krajské soutěže, aby po roce se vrátil zpět a zahájil vzestupnou pouť ve své výkonnosti.

Trenéři ženských složek Vlasta Jenček a Petr Šindelář se léta věnují systematické přípravě od začátečnic až po výkonnostní závodnice z vlastní líhně. Je to věčný koloběh s velkou „úmrtností“ po dorosteneckém věku. O to větším úspěchem je tak postup družstva do II.ligy v roce 1989. Všechny jejich předchůdkyně, tvořící i dříve silná družstva v krajském přeboru, se o toto marně pokoušela. Ať již to byla v letech 1978 – 1982 družstva ve složení M.Škaloudová, M.Stará, J.Košíčková, M.Votýpková, V.Daňková a K.Vlachová, či v letech 1983 – 1986 ve složení Mo.Vránová, Ma.Vránová, A.Lichvárová, K.Douchová, E.Tůmová, I.Soukalová, L.Čurdová,D.Menclová, M.Fišerová, L.Bartoníčková, V.Hartmanová, J.Koutová, sestry Erlebachovy. Další generace, jejíž členky dosáhly až na republikové medaile dotáhly snažení až na postupové místo do II.ligyv roce 1989 – R.Judlová, J.Jenčková, J. a Z. Dlabolovy, L. a M.Bartoníčková, S.Petrásková, E.Šormová, M.Snopková, L.Pokorná, Š.Klimplová, L.Slaninová, I.Malá, M.Baumeltová, L.Vondroušová, K.Douchová, J.Kalfiřtová, L.Drozenová , D.Tázlarová a P.Bittnerová. V té době nejúspěšnější závodnice oddílu Martina Bosáková hostovala v družstvu pražské Sparty.

90. léta

V roce 1991 byl na výroční schůzi oddílu zvolen nový výbor oddílu, který s drobnými obměnami pracuje dodnes – předseda Petr Šindelář, pokladník Luba Pokorný, manažer Miloš Starý a v dalších funkcích Vlasta Jenček, Mirek Hnát, Josef Kužel a dále střídavě J.Kosák, MUDr.Stránský, Saša Řehořek, Milan Kouba.

V devadesátých letech dosáhl oddíl asi svých dosud nejvýznamnějších úspěchů, jak v soutěžích jednotlivců, tak i družstev. V roce 1991 dokázaly juniorky vybojovat postup na Mistrovství ČR do Jablonce, kde vybojovaly zatím největší kolektivní úspěch pro jičínské atletické barvy bronzovou medaili. To se jim podařilo zopakovat v roce 2001 v daleko těžší konkurenci. Družstvo žen dokázalo v roce 1992 vyhrát druholigovou soutěž a postoupit do I.ligy, kde setrvalo až do roku 1997, kdy se umístilo na sestupové příčce a nadále působí v druholigové soutěži. Oporami týmu se po výše jmenovaných postupně staly M.Antošová, M.Boháčková, J.Neumanová, V.Horníková, G.Rejhová, P.Lukešová, M.a V.Klimplovy, T.Kopecká, J.Benešová, D.Jetlebová, E.Novotná, D.Lencová, M.Paulasová, P.Kůtková, P.Burešová až po nejmladší generaci v čele s P.Šindelářovou, E.Starou, L.Jirsákovou a V.Plesarovou.

I mužský tým se dočkal svého ligového působení v letech 1994 – 1995. Po vítězství v oblastním přeboru 1993, kdy nově sestavené družstvo opírající se o výkonnost J.Kosáka, L.Pokorného ml, M.Brusáka, A.a P.Kuželových, M.Kouby, L.Jirsy, J.Adolfa, J,Honzáka, J.Pomikálka, M.Neuwirttha, M.Banýra, M.Kudlíka a řady dalších postoupilo do II.ligy, kde jejich účinkování po odchodu opor skončilo ostudným vyloučením ze soutěže po nenastoupení ke dvěma mistrovským utkáním.. Druholigovou příslušnost si zajistili opět vítězstvím v oblastním přeboru v roce 1998.

O vzestup jičínské atletiky se zasloužily především výkony mimořádně talentovaných jedinců v mládežnických kategoriích, kteří vozili medaile a mistrovské tituly z Mistrovství republiky a oblékali i reprezentační dres v mezistátních utkáních mládežnických družstev, ale i na evropských a světových mládežnických šampionátech. Z nově nastupující generace devadesátých let je zde nutno jmenovat především běžce Standu Syřiště, Lubomíra Pokorného ml., Martina Brusáka, Martina Hrbka a Veroniku Plesarovou, vícebojařky a skokanky Jarču Neumanovou a Petru Šindelářovou , výškaře Radka a Mariana Banýra , vytrvalkyni Lídu Slaninovou a oštěpařku Michaelu Boháčkovou, které pro jičínské barvy vybojovaly řadu mistrovských titulů a dalších medailí na mistrovstvích republiky a výrazně pomohly mládežnickým reprezentačním výběrům při mezistátních utkáních. Dokonce v roce 1994 se jičínští atleti objevili až na osmém místě republikového žebříčku hodnocení podle úspěšnosti na mistrovstvích ČR.

Po roce 2000

Na přelomu tisíciletí se o věhlas jičínské atletiky starala především děvčata – Petra Šindelářová, Veronika Plesarová, Kateřina Dufková a Kateřina Marešová. Stala se pravidelnými sběratelkami mistrovských titulů a úspěšně se prosadily v reprezentačním dresu. Největšího individuálního úspěchu dosáhla Veronika Plesarová svým umístěním na druhém místě při mistrovství světa sedmnáctiletých atletů v roce 2001. V soutěžích tělesně postižených sportovců výborně reprezentuje náš oddíl Petr Vrátil, medailista z evropských a světových mistrovství a účastník paraolympiády v Sydney.

O růst talentů a přípravu závodníků se stará v devadesátých letech nepočetná skupina trenérů v čele s Vlastou Jenčkem, Petrem Šindelářem, Jarmilou Jenčkovou, Mirkem Hnátem a Pepou Kuželem. Potěšitelný byl návrat k atletice Josefa Frýby, který se pečuje o vrhačskou skupinu a díky jemu jdou tyto tradiční jičínské disciplíny opět nahoru.

I v tomto období pokračují atleti v pořádání řady ať již mistrovských, či náborových soutěží. Pokus o uvedení v život městského běhu po pěší zóně bohužel po pěti letech skončil na malém zájmu výkonnostních běžců, přesto že se na startu scházela velice kvalitní konkurence v čele s nejlepšími českými běžci. Pravidelné jsou každoroční prázdninové mítinky Východočeského turné atletů s Cenou města Jičína v běhu na 3000 m mužů a Memoriály MUDr. Vladislava Bosáka a Dády Bosákové a oblastní přebory jednotlivců v kategoriích mládeže. Své nesmazatelné místo v atletické historii má rovněž tradiční prosincový Mikulášský běh.

Přes nesporné pozitivní výsledky atletického snažení v Jičíně je ke spokojenosti ještě daleko. Oddíl se v organizační činnosti opírá o málo početnou skupinu nadšenců. Zájemců o náročný atletický trénink v době řady jiných lákadel ubývá. Stále se však daří v Jičíně a okolí objevovat talentované jedince, kteří poctivým tréninkovým úsilím vystoupají v republikovém žebříčku až na místa nejvyšší a tak o budoucnost jičínské atletiky nemusíme mít obavy. Impulsem pro nové talenty by se měla stát rekonstrukce atletické dráhy, která se uskutečnila v roce 2006. Původní, kdysi vyhledávaná škvárová šestidráha lety pozbyla své výjimečnosti a byla zrekonstruována na moderní umělohmotnou osmidráhu.